Text vznikol ako výstup workshopu Píš ako tancujú No. 4 (Kiosk 2019).
Výstup neprešiel kompletnou redakciou.
Performance Habibi je inspirována skutečným příběhem dvou íránských gay teenagerů, kteří nebyli společností akceptováni. Jeden z nich se rozhodl zůstat tím, kým je, a být popravený ve svém státě. Druhý utekl do Evropy, ale zůstal osamocen v cizí zemi. Osud toho druhého ztvárňuje na scéně tanečník Lukáš Záhorák.
Na scéně vidíme stůl, postel a na pozadí plátna pro projekci. Základním dramaturgický rámcem choreografie je střídání projekcí na plátně, které určují téma a kontext taneční a herecké akce performera, sestávající z opakujících se každodenních rituálů. Tanečníkova interpretace vzbuzuje pocity sociální izolace, strachu a zoufalství. Dílo tak lze rozdělit na dva plány ‒ projekci ve stylu rozpohybovaného komiksu a fyzickou akci na scéně. Projekce ustanovují rámec příběhu. Neusilují o narativ, jsou to spíše záběry, na kterých můžeme vidět útěk, jemuž odpovídá metafora boje, boje s okolními podmínkami, boje se sebou samým.
Krátká projekce končí a jeviště se rozsvítí světlem tlumeným do žluta. Na scéně vidíme tanečníka jakoby zavřeného mezi čtyřmi stěnami. Svými gesty stále dokola opakuje denní rutinní činnosti jako například spánek, sezení za stolem, převlékaní se, vykonání potřeby. Tento pokoj je všechno, co má. Je osamocený. Útěk od situace je možná východisko, ale lze utéct od sebe sama? Téma této inscenace se sice týká konkrétních historických a společenských událostí, nicméně z něj lze vyčíst i univerzálnější zprávu. Je správné utíkat od problémů a pak bojovat s myšlenkou správnosti svých rozhodnutí? Nebo je to součást boje, kterým musíme projít každý?
Jasnou odpověď na tyto otázky nám pravděpodobně neposkytne nikdo, ani Habibi. Tato performance je však silným impulsem k zamyšlení, neboť zvyšující se rychlost opakujících se rituálů/pohybů dospěje až k úplnému vyčerpání tanečníka, čímž je nám poskytnuto vidět proces a emoci. Light design podporuje a dotváří atmosféru beznaděje nastolenou tanečníkem. Reprodukovaný zvuk absentuje. Jediné, co je slyšet, jsou přirozené zvuky, které vydává tanečník při pohybu – například dech, či rachocení s věcmi na scéně. Efektem je, že má divák možnost plně se ponořit do tichého živého obrazu a zůstat nerušen pouze se svými vlastními myšlenkami.
Projekt workshopov Píš ako tancujú z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.
