MLOKi
Klicperovo divadlo: Fernando Krapp mi napsal dopis (foto J. Prokop)
Klicperovo divadlo: Fernando Krapp mi napsal dopis (foto J. Prokop)

Divadlo Plzeň vol. 2: Divadlo v pátek třináctého

Páteční festivalový den otevřela inscenace hradeckého Klicperova divadla Fernando Krapp mi napsal dopis, která byla – jak se později ukázalo –, jedním z vrcholů festivalu. Režisér Jan Holec s dramaturgyní Janou Sloukovou se vydali cestou úsporné scénografie a soustředěného výkladu textu, který je společně se sugestivními hereckými výkony ve středu jejich zájmu.

Scéna se zešikmeným stropem je ohraničena ze všech tří stran závěsy, kterými sice lze procházet, ale na první pohled působí neprostupně. Je to jasná vizuální metafora – jako by postavy uvízly v jakémsi pustém světě, ze kterého není úniku, kde jsou jen ony samy se svými touhami a frustracemi. Prostor navíc zaplavuje množství židlí, které jsou v průběhu představení různě přeskupovány, rovnány i rozhazovány. Každá z nich představuje jakousi možnost; prázdné místo, které může či přímo má být obsazeno. Jan Holec se s přesně narežírovanými změnami rozestavění židlí dostává místy až na hranici manýrismu, protože v průběhu inscenace se tento vizuální prvek postupně vyčerpá a jeho metaforický význam vytratí.

Protiváhou minimalistické scénografii jsou propracované herecké výkony, které mají k minimalismu opravdu daleko. Výkon Sáry Venclovské je v pravém slova smyslu mnohovrstevnatý, protože se jí daří zobrazit Julii ve všech jejích protikladných podobách – jako křehkou, zranitelnou a romantickou duši i jako silnou ženu, která se nebojí mluvit s tajemným Fernandem přímo, nebojí se ho zeptat, zda zabil svou první ženu a hlavně se nebojí odpovědi. Je mistryní příznaků a vždy dokáže zvolit přesný tón, takže i v jediném slově zobrazí celou šíři výpovědi, dá divákovi nahlédnout do nitra Julie a dokáže na něj přenést i její momentální emocionální zaujetí.

Pro fungování inscenace je však stěžejní zejména postava Ferdinanda Krappa, který musí diváky fascinovat a musí mít jakési „to“, protože jinak se celá základní teze hry zbortí a nebude o čem hrát. Jan Sklenář v této roli exceluje, protože přesně nachází polohu, ve které je Fernando odpudivý a uhrančivý zároveň. Je to muž, od kterého je třeba odejít, ale není to dost dobře možné.

Fernando Krapp mi napsal dopis je ukázka kvalitní moderní činohry, která prvoplánově nezapudila tradiční činoherní postupy, ale pracuje s nimi. Nesnaží se za každou cenu experimentovat, šokovat nebo využít některou z moderních technologií na důkaz pokrokovosti. Na místo toho se poctivě a soustředěně věnuje vyprávění příběhu, který je sám o sobě pro současného diváka zajímavý. Ukázek podobného inscenačního přístupu bylo na festivalu ale více – třeba Andělé v Americe Městských divadel pražských a Před západem slunce Slovenského národního divadla.

Tyto dvě zmíněné inscenace se v rámci pátečního festivalového programu překrývaly, což je vždy mírně frustrující. Na druhou stranu to bylo i logické, protože obě reprezentují velkou činohru založenou na charakterních rolích a příběhu. Obě jsou uchopeny poměrně tradicionalisticky, a tak – pokud se zaměříme čistě jen na podobu divadelního jazyka –, jsou si příbuzné. Slovenská a česká verze téhož.

Podrobnějšího hodnocení (skvělých) Andělů v Americe se zdržím vzhledem k tomu, že jsem je viděla dříve, mimo festival. Před západem slunce mě ale k pár řádkům vybízí. Inscenace vlastně nepřináší nic překvapivě nového, ať už jde o trendy současné činohry nebo o zajímavý tvůrčí posun inscenátorů. Před západem slunce je další z kvalitních režií Michala Vajdičky, Martin Huba v hlavní roli je opět charismatický, Emília Vašáryová vyzařuje své herecké kouzlo stejně intenzivně jako vždy, Táňa Pauhofová znovu a znovu potvrzuje, že je nositelkou odkazu největších charakterních hereček československé historie, nad to i nejmladší herecká generace (zejména Mária Schumerová v roli Inken) exceluje. Inscenace tedy do programu festivalu patří hlavně jako ukázka precizní, suverénní práce, která sice není ničím novátorská, i tak je ale podmanivá a hlavně fungující.

Žijeme v době, které dominuje kult novosti. Máme často dojem, že co je nové, je lepší. Snažíme se za každou cenu dělat věci novým způsobem, jako nikdo před námi. V tomto kontextu je Před západem slunce vlastně štiplavou poznámkou, že nové není vždycky lepší a že i naleštěná, přesně propočítaná práce s (velmi) tradičními prostředky může být divácky uspokojující, byť divák neodchází z divadla se směsí nezodpovězených otázek a znepokojivých zjištění.

Od festivalů jako je právě ten plzeňský očekávám, že přestaví škálu toho nejlepšího a nejzajímavějšího, co v předchozí divadelní sezóně vzniklo. Nemyslím tím, že by všechny inscenace musely být nutně pětihvězdičkové, ale že by vždy měly přinášet samostatnou informaci o stavu, podobách divadla. Festival by ale mého názoru měl ukazovat spektrum možností současného (nejen českého) divadla ať už v inscenačních tendencích, nebo v těch tematických. Přála bych si, aby měl navíc určité vizionářské schopnosti, tzn., aby se v programu objevovaly inscenace, projekty či přímo tvůrci, kteří se jeví jako „slibní“.

Jenže někdy mám dojem, že se v posledních letech festival mírně zacyklil a v programu se objevují stále stejná jména. Jedním z příkladů může být polská režisérka Marta Górnicka, která letos v Plzni uvedla inscenaci Hymnus na lásku. Už v roce 2011 byla součástí festivalu její feministická inscenace Ženský chór (premiéra 2010). Letošní Hymnus na lásku jen zopakoval předchozí inscenační klíč s novým tématem. V obou případech šlo o koncept scénického chóru, sborovou recitaci doplněnou lehkou choreografií. Jistě, Marta Górnicka je s tímto svým inscenačním stylem velmi úspěšná, objíždí festivaly a těší se velkému zájmu odborné veřejnosti. Od premiéry Ženského chóru ale uplynulo již devět let a kdysi objevná forma se – zdá se –, nikam neposunula. Za jakým účelem je tedy takhle inscenace zařazena do festivalového programu?

Nutno podotknout, že bych zřejmě mluvila jinak, kdyby mě tenhle Górnické koncept sborové recitace více zaujal a nějak osobně se mě dotýkal. Já však, snad i kvůli jazykové bariéře, nedokážu proniknout skrz agresivitu projevu, repetice a strojovost na mě mají spíše tlumící účinky a inscenace pro mě postrádá nějaký kreativní jinotaj či metaforu, bez které se jeví jako polopatická. I tak ale festivalový den, který vyšel na zlověstný pátek třináctého, přinesl v souhrnu uspokojivý program.

Adéla Vondráková

Česká kritička a teatroložka. Po absolutoriu na pražské DAMU se začala věnovat zejména dvěma oblastem: současnému anglicky psanému dramatu a loutkovému divadlu. Působí mimo jiné i jako redaktorka časopisu Loutkář.