Náš dům je v plamenech a my šli do divadla

Pražské Divadlo Letí už patnáct let objevuje pro české publikum současnou dramatiku, otevírá nelehká, ale o to aktuálnější témata a nebojí se ohledávat rozostřené hranice mezi neoblíbeným a tabuizovaným. Je bezesporu divadlem generační výpovědi svých kmenových tvůrců, jejichž vidění světa je zpravidla jasně čitelné. Na zatím poslední inscenaci Greta spolupracovali tvůrci spjatí s divadlem od jeho vzniku v roce 2005 – režisér Marián Amsler a dramaturgyně Marie Špalová. Inscenace sice dokonale zapadá do ambiciózního dramaturgického plánu divadla, zároveň je ale poměrně problematická.

Hra Mariána Amslera vychází ze zábavné premisy: aktivistická mladá generace, jejíž představitelkou se stala Greta Thunberg, jednou dospěje, ostré hrany se dost možná obrousí a svět bude vypadat úplně jinak. Děj inscenace tak diváky přivádí do blízké budoucnosti (konkrétně do roku 2028) kdy už svět ani vzdáleně nepřipomíná ten, ve kterém nyní žijeme. Greta totiž měla pravdu. Klimatické změny se naplno projevily, část zemí je zatopena, část proměněna v poušť, počasí je extrémní a politická mapa Evropy k nepoznání. V těchto kulisách se mladý pár (Milada Vyhnálková a Michal Bednář) vydává na cestu do jakési Zelené země, poslední oázy „normálního“ života na zemi, a v letadle se setkává se zpěvačkou (Natália Drabiščáková) a bývalým politikem (Jiří Böhm).

Lineární příběh – „Roadtrip na konec světa“, jak uvádí anotace – protínají fiktivní videovzkazy dospělé Grety Thunberg (Milada Vyhnálková) odkrývající zla nové doby i audiovzkazy složené ze skutečných Gretiných projevů. Letní scénou tak burácí například volání „Náš dům je v plamenech“, které Greta přednesla na World Economic Forum 2019.

Výchozí situace má jasný komediální potenciál a v textu se navíc objevuje i řada potenciálních zábavných situací a slovních výměn. Problém je, že jen málokterá na jevišti a v celku díla funguje. Důvodů je hned několik. Předně, hra působí dojmem, že byla napsána ve spěchu. Je totiž zoufale nekonzistentní. Pohybuje se kdesi na pomezí mezi crazy komedií, thrillerem a psychologickým dramatem, což ale vypadá spíš jako autorská rozpačitost než jako záměr. Nerealistické vykloubené scény, jako je ta na voru po pádu letadla, kde se postavy chovají vysloveně bizarně, střídá Gretino fatalistické volání doplněné ohnivě oranžovým světlem a množstvím mlhy z kouřostrojů pod jevištěm, to vše rázem přechází do zcela naivistických poloh. Střihy ale nejsou dostatečně ostré (ani v textu, ani v režii) na to, aby fungovaly významotvorně, natož pak vtipně.

Jednotlivé postavy mají sice vymyšlenou backstory a motivace, do textu se ale obojí dostává prakticky výhradně jen díky tomu, že si v určitou chvíli dvě postavy vedle sebe sednou, jedna druhé se zeptá, načež následuje monolog. Doslova ubíjející jsou opakující se informace, protože některé věci mají postavy tendenci svěřovat každému zvlášť. Že má dívka v mobilu nahrané Gretiny projevy, se proto za dobu trvání představení dozvíme hned třikrát.

Hra je také přesycena množstvím dobrých, ale nedotažených nápadů. Asi nejkřiklavějším z nich je přirovnání celého boje s klimatickými změnami k boji s Nicotou ve filmu Nekonečný příběh. Tahle parafráze, i když mírně patetická, by mohla celkem dobře fungovat. Škoda, že se v textu naplno vyjeví velmi pozdě – až zhruba ve dvou třetinách, o to však repetitivněji.

Také herecké výkony jsou rozhárané a nesladěné. Zatímco Natália Drabiščáková a Jiří Böhm dokážou se svými postavami balancovat mezi jakousi vnitřní pravdivostí a komediální nadsázkou (jak jim text dovolí), Michal Bednář hraje ve všepohlcující křeči, zřejmě ve snaze vytvořit univerzálně komickou postavu, přičemž protiváhou mu má být Milada Vyhnálková, která nemá co hrát, protože Greta je jen naštvaná deklamátorka a mladá dívka na cestě do Zelené země je prostě nijaká.

Málokdy odcházím z divadla tak zmatená, jako se mi to stalo po premiéře Grety. Rozklížená hra, v níž navíc Marián Amsler rozpracovává řadu existujících konspiračních teorií, skládá je dohromady a baví se jimi, totiž nemá žádnou jednotící linku. Není vůbec jasné, co chtěli tvůrci Gretou říci. Co víc, není ani zřetelné, na které straně barikády stojí. Hru by totiž zarytí odpůrci Fridays For Future klidně mohli interpretovat i jako výsměch Gretě a celému hnutí. Jsem si přitom celkem jistá, že to cílem tvůrců nebylo – už jen proto, že deklarují, že jsou všechny kostýmy recyklované. Nevím ani, do jaké míry je Greta myšlena vážně. Jestli mají Gretiny projevy vzbuzovat v divácích mrazení v zádech, nebo jestli bylo cílem vizuální i zvukovou naddimenzovaností podpořit jejich komickou rovinu.

Kdybych si musela vsadit, asi bych se při interpretaci odrazila od scény, kdy Natália Drabiščáková stojí nasvícena na jevišti a pateticky promlouvá o své hudební kariéře, používá řadu klišé a mluví o zpěvu, jako by to byla ta nejzásadnější věc na světě. Její monolog je prostříhán promluvami zbylých postav v pláštěnkách, o poznání méně nasvícených a sedících dole na pódiu s nohama spuštěnýma na zem. Ti suše podávají faktické informace o skutečných důkazech klimatických změn v současnosti. Je to vlastně střelba do vlastních řad. Protože všechny přítomné – od tvůrců, přes diváky až po kritiky – usvědčuje z toho, že místo toho, aby se stavem věcí něco dělali, zabývají se tu něčím tak malicherným, jako je divadlo. Náš dům je v plamenech a my šli místo pro vodu do divadla. V tomto úhlu pohledu by také fungovaly střihy mezi vykloubenými scénami a těmi až nesmyslně normálními: například po strastiplné cestě na voru přes moře, kdy není ani zdaleka jasné, jestli postavy přežijí, se všichni vylodí uprostřed ničeho na pláži. Natália Drabiščáková si drobným gestem upraví šaty, napřímí se a se všemi se podáním ruky velmi korektně rozloučí. Je to běžné, civilní chování v normálním světě. Nikoliv však kdesi uprostřed divočiny.

Celá tahle interpretace je ale spíš moje zbožné přání než něco, co by šlo sledovat napříč představením. Obrazů, motivů, replik, které by tuto teorii podporovaly, je poměrně málo a jsou navíc schovány pod nánosy zbytečností, střípků cizích námětů a nápadů, ztracené uvnitř zbytečně rozvleklé zápletky. Je to škoda, protože jsem přesvědčena, že téma má dobrý potenciál. V současné podobě ale hra působí jen jako pěkná první verze textu, nad kterým je nutné se ještě mnohokrát pohádat s dramaturgyní.