Nela H. Kornetová: Bojujeme proti klišé tradičních rozdělení

Festival Drama Queer tento rok vo svojom programe uviedol širokú škálu žánrov a umeleckých druhov. Popri klasickej činohre a pohybovom divadle predstavil aj audiovizuálnu performanciu medzinárodnej skupiny T.I.T.S. s názvom Tumor – karcinogénna romanca. Vedúcou osobnosťou tohto zoskupenia je performerka Nela H. Kornetová, ktorá sa po štúdiu fyzického divadla na brnianskej JAMU a absolvovaní Norwegian Theatre Academy venuje najmä tvorbe rozmanitých scénických tvarov, vždy s originálnym pohľadom na aktuálne témy. 

Festival Drama Queer sa zameriava na „queer“ divadelnú tvorbu a jeho cieľom je podporiť LGBTI/Q komunitu a diskusiu o nej aj v rámci širšej verejnosti. Aký máte k týmto témam vzťah? Čo pre vás znamená „queer“?
„Queer“ je něco, s čím se ztotožňuji. Být součástí této komunity mi přineslo do života pocit, že někam patřím, nemusím vysvětlovat, kdo jsem, co jsem a můžu být sama sebou. Je to pozitivní slovo – „queer“, jako to zvláštní, co nikam nepatří, ale zároveň patří. Je to volnost a otevřenost.

Tumor – karcinogénna romanca sa primárne netýka LGBTI/Q problematiky, no rieši najmä otázky vzťahu človeka k sebe samému a k vlastnej chorobe. V diele otvárate do istej miery tabu tému – môže byť aj tento odvážny pohľad na smrteľnú chorobu v istom zmysle „queer“ (práve vo význame odlišný, divný, zvláštny)?
Určitě tenhle pohled může být nahlížen jako „queer“, ale jak naznačujete, není to náš hlavní cíl. Chtěli jsme prozkoumat, jak se sami k sobě navzájem ve vztazích chováme. Zároveň to může být „queer“ ve smyslu toho, že jak láska, tak tumor si nevybírají – nejde tedy o vztah mezi mužem a ženou, nebo mezi dvěma ženami, dvěma muži. Byla bych ráda, kdybychom nabourávali tradiční heteronormativní schémata, obzvláště na jevišti, kde můžeme tvořit nové uskupení, nové reality, které potom prosáknou do běžné reality mimo představení. Proto s T.I.T.S. často pracujeme i s queer anebo se vztahovými tématy a bojujeme proti klišé tradičních rozdělení, třeba i genderových.

Robiť vizuálno-pohybovú performanciu o rakovine môže byť, povedzme, riskantné, pokiaľ ide o reakcie publika. Ako ste spomínali aj na diskusii po predstavení – každý z nás má aspoň nejakú skúsenosť s touto chorobou. Akým spôsobom ste tému spracovali a hľadali v rámci nej isté hranice korektnosti, prípadne citlivosti (ak vôbec)?
Zpočátku jsem měla strach, jak budou lidi reagovat, protože si opravdu nějaké obří servítky nebereme. Doufala jsem, že když k tématu budu jako tvůrce přistupovat citlivě, emočně, ale ne opatrně a budu upřímná k sobě i k ostatním, tak to přijme i publikum. Samozřejmě respektujeme nemoc, diváky a lidi, kteří něco podobného prožívají. Nechtěli jsme to ale brát příliš vážně, protože víme, že přesně to mnoho lidí vůbec nechce. Nemají zájem o to, aby někdo kolem nich opatrně našlapoval po špičkách.

Publikum v skutečnosti reaguje moc dobře. Obzvláště od lidí, kteří mají s rakovinou osobní zkušenost, dostáváme reakce, že se jich to pravdivě dotýká  – ať už pravda znamená cokoliv. Vystihujeme, co prožívají. Jsou dokonce tak nadšeni, že to téma s námi chtějí probírat dál a mají nápady, jak tyto vztahy rozšiřovat.

Nielen Tumor, ale aj vaše ostatné performancie pôsobia ako explózia tvorivej energie. Prepájate v nich herectvo s tancom, spevom, audiovizuálnymi prvkami... Ako vyzerajú začiatky tvorivých procesov T.I.T.S.?
Počátek tvorby je povětšinou v hlavě – koncepčně. V případě Tumoru jsme s dramaturgyní a autorkou textu Dagmar Radovou chtěli udělat něco o rakovině, protože se nás osobně dotýká. Zaměřili jsme se na ni jako na nemoc naší doby – co o nás vypovídá, co vypovídá o tom, jak se chováme k naší planetě a s tím spojená další témata. Během procesu jsme si uvědomili, že se na to všechno nechceme dívat jenom z temných úhlů. V rámci výzkumu jsme zjistili, že existují teorie, podle kterých si lidé psychosomaticky můžou pomoci v boji se svou nemocí tak, že ji přijmou za svou. Tím, že k ní objeví lásku, se teoreticky mohou „vyléčit“. Tato myšlenka se pro mě stala tvořivým klíčem. Konečně můžu i já udělat něco o lásce! A tak vznikla romance. Postupně jsme se pak začali dotýkat dalších podtémat, které propojují jak téma tumoru a osobního vztahu k němu, tak i vztahů obecně.

Predpokladám, že v prípade Tumoru ste vychádzali aj z reálnych príbehov. Aké sú vaše bežné inšpiračné zdroje?
Vždy pracuji instinktivně. Čtu, dívám se na různé inspirační obrazy, googlím, hledám. V tomto případě jsme měli na počátku všeho dlouhý a důkladný rozhovor s Eliškou, která jako teenagerka přežila rakovinu. Když už funguje koncept, nechávám se inspirovat vším, co se ke mně dostane – jak vizuálně, tak pěvecky. Všechno je potom balancováno instinktivně i racionálně. Linku hudebních částí jsme hledali mezi všemi milostnými písněmi, v pop kultuře i opěře. Ondřej Sifon Anděra se pak při tvorbě zvukové stopy nechal inspirovat například zvuky kostí (použil třeba hudbu, kterou nějaké původní kmeny tvoří na nástrojích vyráběných z lebek a kostí), nebo magnetické rezonance a podobných fyzických objektů, které se spojují s léčbou a tělem. Tělem se nechal inspirovat i Jan Husták ve videu.

So slovenským tanečníkom Jarom Viňarským ste spolupracovali nielen na performancii Tumor. V rámci projektu O umení tela, ktorý Viňarský so združením SKOK! organizuje už druhý rok v banskobystrickej Záhrade, ste viedli workshop s názvom The body of many voices (Telo mnohých hlasov). Ako tento, u nás jedinečný, dramaturgický projekt vnímate?
Záhrada a sdružení SKOK! jsou správní lidi na správném místě. Dělají obří a skvělou práci pro performance – pohybovou, taneční i výtvarní, samozřejmě, vždy s těžištěm kolem těla a tělesnosti. A jsou přínosem taky pro slovenskou scénu, s výrazným přesahem i do česko-slovenských vztahů.

Na čo ste sa v rámci vášho workshopu zameriavali?
Workshop The Body of Many Voices vychází z mé praxe – tady by bylo lepší použít anglické slovíčko „practice“, což znamená praktikovat, nebo taky mít jistou rutinu v pozitivním slova smyslu. V „practice“ The Body of Many Voices, se snažím propojovat pohyb a hlas, občas i slova, ale to až v druhém plánu. Pracuji tedy na poli mezi tanečním a performativním uměním. Je to metoda, která dokáže lidi otvírat, obzvláště pokud s hlasem nepracují denně. Pracuji s hlasovou masáží, která využívá bolest i rozkoš a díky ní se člověk dostává ke svým intuitivním, niterním hlasům v reakci na to, co se děje s jeho tělem. Už v počátku jsou tělo a hlas propojeny a procházejí emocemi, které všichni dobře známe. Dál se snažím lidem ukázat, jak touto metodou možno komponovat v rámci času, prostoru, a tvořit tak instantní kompozice. Bylo by lepší, aby lidi přišli na workshop – tohle není teorie, ale praxe a každý si to musí prožít.

Rubrika: 

Bibliografický záznam: Forkovičová, Barbora . Nela H. Kornetová: Bojujeme proti klišé tradičních rozdělení. MLOKi - mladí o kultúre inak [online]. Bratislava: Kultúrny spolok MLOKi, 2019. [cit. 26.2.2020]. ISSN 1339-8113. Dostupné z http://www.mloki.sk/node/1041.