Konečně na cestě k divákovi?

ND Praha: Kosmos (foto M. Špelda)ND Praha: Kosmos (foto M. Špelda)ND Praha: Kosmos (foto M. Špelda)ND Praha: Kosmos (foto M. Špelda)HaDivadlo: Naši (foto K. Opuntia)HaDivadlo: Naši (foto K. Opuntia)HaDivadlo: Naši (foto K. Opuntia)HaDivadlo: Naši (foto K. Opuntia)

Režisér Ivan Buraj představuje na české divadelní mapě zásadní bod. Za jeho inscenacemi stojí velká teoretická práce a zároveň mimořádná schopnost pracovat s hercem. Stejně tak se k inscenacím Buraje váže i přítomnost bariéry, která znemožňuje divákovi nechat na sebe plně působit sledované představení. Poslední dvě inscenace v režii Ivana Buraje – Kosmos v Národním divadle a Naši v HaDivadle – však ukazují zásadní změnu.

Na tvorbě Ivana Buraje je velmi přínosné jeho soustavné vymezování se vůči české touze po jasně a čitelně a až banálně tematizovaném divadle a na druhé straně vůči bezobsažnému dekonstruování všeho možného. Současně je zde však permanentně přítomná zmíněná bariéra. Ideálním příkladem je  předloňská inscenace Maloměšťáci, která dokazuje, že ač Buraj dokáže velmi netradičním způsobem zacházet s Gorkým, pro jasné sdělení si po víc jak dvouhodinovém představení musí pomoci titulkem s tezí. V nejnovějším Kosmosu a Našich se situace mění.

Vrchol vypravěčství

Román Kosmos Witolda Gombrowicze dramatizovaný Ivanem Burajem a Janem Kačenou v ledasčem navazuje na román Maxe Frische Stiller, jehož dramatizaci na jaře 2019 uvedlo Studio Hrdinů taktéž v režii Buraje. Z perspektivy literární teorie obě díla spojuje způsob vyprávění prostřednictvím nespolehlivého vypravěče. Jinak řečeno, jde o vyprávění, které plodí pochybnosti a znejišťuje tak čtenáře.

Nedobrovolní přátelé Witold s Fuksem, které dohromady svede útěk z města (Varšavy) na venkov (Zakopané), se ubytují v penzionu manželů Leona a Kuličky. Usedlost kromě nich obývá ještě jejich dcera Lena se snoubencem Ludvíkem a k tomu služebná Kataša. Takto snadno by šlo zachytit výchozí situaci románu, to vše však obklopuje onen nespolehlivý vypravěč, v tomto případě samotný Witold, který se pokouší zpětně zachytit zážitky z letního pobytu. Hledá logiku reality, kdy „všechno bylo rovnocenné,“ ale je donucen konstatovat, „ne, to nemá logiku!“ A právě ona touha zpětně zachytit realitu je ústředním tématem románu i inscenace. Nejde tedy o to sledovat dílčí motivy nebo děj, který si pohrává s detektivním žánrem, ale právě formální stránku – s tou se také potýká celou knihu vypravěč: „Nedovedu to vyprávět… ten příběh… protože vyprávím ex post.“

Hlavním principem dramatizace je oddělení Witolda-postavy, který je přímým účastníkem vyprávění, a Witolda-vypravěče (v dramatizaci pojmenovaného Páter Expost s ohledem na další roli v příběhu). A zde jde o výrazný posun oproti Stillerovi, kde se lze často ztratit v rozporu, co se děje a co je pouze vyprávěné – tedy v různých časových rovinách. Naopak v Kosmu se lze zorientovat a navíc oddělení vypravěče od postavy je v logice románu, kde tohle oddělení zobrazuje neschopnost zpětně rekonstruovat realitu a ještě navíc ji uzavřít do uceleného žánru románu. Pokud se perspektiva otočí, spatřujeme hrdinu zahleděného do sebe, který nedokáže snést, že neumí dát všemu smysl, a především jeho snaha ukazuje, že všechno smysl nemá.

Jevišti Nové scény ND vévodí venkovská roubenka uzavřená ze čtyř stran, do níž vidíme prostřednictvím velkých oken. Autorem scénografie je Antonín Šilar, s kterým Buraj pravidelně spolupracuje při inscenacích, kde využívá živého streamování, žánru live-cinema. Nejinak funguje i Kosmos, jehož převážnou část sleduje divák prostřednictvím živého přenosu na plátno. Nespolehlivé vyprávění, které je pouhým výsekem reality, je tím maximálně umocněno a divák tak zažívá podobný stav jako čtenář Gombrowicze. Ač by si rád sám vybíral, jak je tomu u nemedializovaného inscenování, zde musí bezvýhradně sledovat to, co snímají kamery. Přesná Kačenova a Burajova dramatizace se tak setkává s ideálním prostředkem inscenování za pomoci live-cinema a vše do sebe dokonale zapadá, přičemž není porušeno Gombrowiczovo znejišťování čtenáře a stejným způsobem je inscenováním znejišťován divák.

Nutno podotknout, že aby mohlo dojít k takto svrchovanému výsledku na všech úrovních, je nutný herecký soubor, který spolu umí na jevišti organicky existovat a zároveň zvládnout detailní partitury, jež Burajův „filmový“ realismus vyžaduje. Překvapivě to všichni účinkující zvládají výborně, od hereckých bardů (Ondřej Pavelka, Jana Boušková) přes střední generaci (Filip Rajmont, Pavla Beretová) až po mladé talenty (Matyáš Řezníček, Jindřiška Dudziaková) a stejně tak ve spektru velkých (Jan Bidlas), středních (Tereza Vilišová) až po úplně miniaturní role (Radůz Mácha, Pavlína Štorková), každá neméně fascinující a především přesná.

Avšak nejvýrazněji z hereckého týmu vyniká hostující Petr Reif, což se odvíjí od už zmíněného rozdílu se Stillerem, kde titulní postavu taktéž ztvárnil on. Reifovo sugestivní vyprávění, které v komplikovanosti Stillera šlo proti němu, dostalo možnost se plně rozvinout a zprostředkovat Gombrowiczovo démonické vyprávění z temnoty plné rafinovaného jazyka a humoru. To všechno zůstává i v inscenaci Národního divadla.

Neklimatické drama na obzoru

Ivan Buraj a HaDivadlo pod jeho uměleckým vedením dlouhodobě řeší společensko-politická témata a představuje specifický žánr angažovaného divadla bez přímé artikulace politiky. Poslední inscenace Naši, zabývající se klimatickou krizí, je sice anotována právě v duchu zobrazování globálního problému na jevišti, ale opět nejde o plakátovost, jež by do publika vykřikovala hesla. Naopak se dívá na environmentální katastrofu z komplikovanější perspektivy. Ač podtitul inscenace zní „Studie rozhovoru o klimatické krizi,“ klima se stává pouhou rozbuškou pro rodinnou debatu, kde už ale zdaleka nejde pouze o klima. Což může být chápáno prostřednictvím repliky Zdeny (Simona Peková), která se vymezí vůči termínu klimatické agendy – environmentálnímu žalu a tvrdí, že má „humánní žal“.

Problémem jsme tedy my (společnost, v tomto případě její nejmenší jednotka – rodina), podobně je tomu v Maloměšťácích, zmíněných v úvodu. V Našich se ovšem ocitáme v současnosti, nedělní odpoledne dneška. Hlava rodiny chybí, ženské postavy převažují – matka Zdena a její dvě dospělé dcery, třicátnice Kristýna (Kamila Valůšková) a studentka Eliška (Táňa Malíková). V kontrastu k nim zastupuje mužský svět partner Kristýny, podnikatel Milan (Jiří Miroslav Valůšek), který je pravděpodobně neplodný. V tom lze číst jasnou zprávu, která se tyčí nad všemi názorovými rozpory mezi postavami, tedy, že budoucnost je jednoznačně v ženách, především v tom, dát jim slovo v převážně mužském světě.

To ovšem není hlavní sdělení inscenace, ta především řeší neschopnost lidí spolu mluvit. Nikoho z přítomných nefavorizuje, naopak v postavě aktivistky Elišky autoři střílí do vlastních řad a usvědčují se z nadřazenosti těch, kteří „vědí“, a problematizují úlohu umění v dnešním světě. Všichni příznačně obývají ostrůvek s krásně vyhlížejícím nábytkem, který jako by se plavil do neznáma. Každý jeho cestující o hrozbě ví (žádná postava nezastupuje popírače), dohodnout se na nutné změně směru však nikdo z nich nedokáže.

Všechno výše zmíněné žánrově funguje jako drama postavené na slově, jazyk zde určuje charakter postav a i veškeré konflikty se dějí na jazykové úrovni. Nutno dodat, že inscenace oplývá silnou dávkou humoru, v Burajových inscenacích vídaného velmi sporadicky, i v tomto lze vidět snahu otevřít se širšímu spektru diváků a hledat společnou řeč, tak jako se o to snaží i postavy po nedělním obědu.

Společně a otevřeně

Obě inscenace ukazují, že v Burajově tvorbě dochází k zásadní změně, přichází doposavad pouze minimálně přítomná otevřenost a čitelnost. Pověstné pauzy se zkracují a black-outů oddělujících scény ubývá. Čistě konkrétně Kosmu i Našim sluší širší okruh tvůrčích spolupracovníků, který Buraje při zkoušení obklopuje a podílí se na výsledném tvaru. V Kosmu oproti Stillerovi přibyl k spoluautorovi dramatizace Janu Kačenovi i dramaturg Jan Tošovský a u Našich k dramaturgovi Matěji Nytrovi spoluautoři scénáře – konceptualista Pavel Sterec a především filmař Bohdan Karásek. Právě on vnáší do dialogů lehkost, uvěřitelnost, humor, a na druhé straně dokáže (do na první pohled čistě vztahových problémů) vnést čitelný politicko-společenský kontext a přitom se vyhnout plakátovosti. I tento fakt dělá z Ivana Buraje jako osobnosti hlásící se k levici a okruhu kolem časopisu A2, jež v mnoha ohledech prezentuje intelektuálskou uzavřenost, otevřeného tvůrce, který ve své práci silně akcentuje sebereflexi vedoucí v době klimatické krize k větší otevřenosti.

Rubrika: 

Bibliografický záznam: Doležel, Jan. Konečně na cestě k divákovi?. MLOKi - mladí o kultúre inak [online]. Bratislava: Kultúrny spolok MLOKi, 2020. [cit. 19.9.2020]. ISSN 1339-8113. Dostupné z http://www.mloki.sk/node/1092.