Generace SKRZ: Silou bezelstnosti, Kritikou současnosti, Růstem klidu, Záměrem tvorby

Dokonalost - dramaturgia Jakub Liška, HaDivadlo, 2016 (foto archív divadla)Jeden - réžia Miroslav Lukačovič, AU, 2016 (foto archív divadla)Mayday! Do you remember do you No I don't - réžia Barbora Chovancová, Špitálka 12, Brno, 2017) (foto archív divadla)Příchod - réžia Miroslav Lukačovič, JAMU Brno, 2017 (foto archív divadla)Woodstock - dramaturgia, text Eva Lietavová, Divadlo na Orlí, 2017 (foto archív divadla)

Úspech a budúce uplatnenie študentov umenia závisí do veľkej miery od ich vytrvalosti a iniciatívy už počas štúdia. Mnohí mladí tvorcovia sú preto činní aj mimo akademickej pôdy. Dôkazom je i novovzniknutá platforma Generace SKRZ, ktorá pozostáva zo študentov absolventského ročníka odboru Činohernej réžie a dramaturgie v ateliéri prof. Petra Oslzlého a prof. Iva Krobota na Janáčkovej akadémii múzických umení v Brne.

Čo presne znamená Generace SKRZ a kedy vznikol nápad vytvoriť takúto umeleckú platformu?

Miroslav Lukačovič: Nápad vznikol v júni tohto roku. Názov Generace SKRZ má dvojitý význam. Na jednej strane je to skratka, v ktorej má každý z nás ukryté svoje umelecké smerovanie – ich definície sú aj na našom Facebooku. Na strane druhej vyjadruje slovo SKRZ náš prístup k svetu. Dnešní filozofi, sociológovia, umelci a všetci tí, ktorí premýšľajú o súčasnej ľudskej spoločnosti, upozorňujú, že vysnený svet konzumného blahobytu sa mení a že ide o fundamentálnu zmenu, ktorá sa dotkne všetkých a nebude príjemná. My chceme touto zmenou prejsť „skrz“, nebáť sa a neschovávať.

Inscenácie, na ktorých ste participovali prekračujú hranice bežného činoherného tvaru, často aktívne zapájajú aj samotného diváka. Je podľa vás klasická divadelná forma mŕtvym médiom, ktoré nie je schopné nadviazať s dnešným divákom kontakt? Do akej miery je pre vás vôbec forma dôležitá?

Miroslav Lukačovič: Je veľmi otázne, čo je to klasická divadelná forma. Na margo toho odporúčam prečítať si knihu Aristoteles alebo upír západného divadla od Florence Dupont. Ak sa ale bavíme o zaužívanej praxi väčšiny kamenných divadiel na Slovensku alebo v Česku, je pravda, že výsledný tvar ich práce, ktorý divák vidí, nemá ďaleko od klasického televízneho vysielania. Divák sa na niečo pozerá a herec niečo hovorí... Všetko pod záštitou hesla: „Veď je to zo života.“ Divadelný priestor je preto pre mňa určujúcou zložkou inscenácie. V divadle máme oproti televízii veľkú výhodu – divák prišiel za nami. Prečo by sme mu teda nemohli narušiť jeho stereotypy? Prečo nevytvoriť z divadla priestor verejného diskurzu?

Barbora Chovancová: O formě se můžeme bavit hodiny a hodiny, ale pro mě osobně je primární obsah. Forma přichází až potom. A pokud bude ideálním vyjádřením obsahu ta „klasická divadelní“, tak proč ne? Záleží jen, zda to bude nosné.

Eva Lietavová: V divadle se často cítím jako v kině. Neuspokojuje mě to. Hledám, pořád hledám a přemýšlím nad tím. Téma je ale vždycky víc jako forma.

Jakub Liška: Cílem každé tvorby je zapojit druhého člověka. Pozvat diváka, čtenáře či třeba jen náhodného kolemjdoucího k sobě, do svého světa a svého přemýšlení. Tím se tvorba liší od produkce, jejímž cílem je přimět spotřebitele ke spotřebě. Produkce samozřejmě volí takové formy, které jsou pro spotřebitele něčím atraktivní. Jsou lidé, kteří utratí peníze za vzrušení, jiní mají zase raději zábavu. Mluvíme-li však o tvorbě, pak forma není prostředkem komunikace s divákem, ale produktem tvůrčího myšlení, snahy porozumět světu. A proto si myslím, že nelze mluvit o mrtvé a živé formě, ale lze mluvit o mrtvém a živém myšlení. Lze mluvit také o myšlení uzavřeném a myšlení otevřeném, o myšlení zaměřeném k minulosti a o myšlení zaměřeném k budoucnosti. V tomto směru je tedy pro mne forma velmi důležitá, protože se v ní otiskuje mé (naše) přemýšlení o světě.

A čo si myslíte o téme? Aké aktuálne témy by ste chceli v divadle reflektovať?

Jakub Liška: Jen, prosím, žádná aktuální témata! Aktuálnost je určena momentální emocí, kterou se snaží šířit média. Ideální je samozřejmě v tomto směru přímý přenos rovnou z místa požáru či zuřícího hurikánu. Co je aktuální, to nelze reflektovat, to je contradictio in adiecto. Avšak aktuálnost sama může být zajímavým tématem pro současné divadlo. Pokud chceme definovat téma tvorby stylem: uprchlictví, krize demokratických hodnot či stáří, hrozí, že upadneme do mediálního klišé. Mně v poslední době zajímá vztah člověka a přírody, člověka a stroje, člověka a jeho vlastních mechanismů. Zajímají mne otázky moci a svobody, otázky: co je láska, co je poezie. Mám nějaké utvořené názory a polotovary odpovědí, hledám na smetištích a v bažinách.

Eva Lietavová: Mám teď v sobě pocity vykořeněnosti. Dlouhodobě jsem se pořád někam stěhovala, chybí mi domov. Jsem Slovenka, mluvím česky. Příští rok končím školu, přijmu novou roli, ale ještě nevím jakou. Jsem mladá holka a divadlo je pořád v určitém smyslu doménou mužů. I když se to pomalu mění, minimálně na škole vám to někteří pedagogové dají pocítit. Je mi blbě z extrémismu a z lidské hlouposti. To nejsou podněty, ze kterých ve mně témata vznikají. Témat je spousta, záleží jen na tom, které začne dozrávat dřív. A to ani nemluvím o tématech mnohem osobnějších, niternějších.

Barbora Chovancová: Stále se motám okolo jednoho velkého třpytivého „nevím“. Nevím jako téma. Nevím jako ohledávání světa, situace, kontextu. Poslední dobou se navíc hodně zabývám tematikou násilí, jeho všemožnými projevy. A kontinuálně ve své práci řeším otázku samoty. V konečném důsledku jde ale vždy o to „nevím“. O upřímné zanoření se do dané problematiky, o tematizaci otázky „a co já k tomu vlastně můžu ještě říct?“

Miroslav Lukačovič: V monodráme Jeden, ktorú sme vytvorili spoločne s Terezou Stachovou, Aničkou Kvašňovskou a hercom Filipom Jekkelom, sme narážali na jednotlivca v spoločnosti, ktorý nevie nájsť a zdieľať svoju identitu, stáva sa masovým vrahom, podopiera svoje myšlienky o krajne pravicové tézy. V inscenácii Příchod podľa diela Maurica Maeterlincka Votrelkyňa, sme taktiež generačne pociťovali isté neukotvenie, nestabilitu, „tekutosť“. Podobne to pociťuje celá Generace SKRZ. Pripravovaná inscenácia Zlatý drak nebude v rámci tejto témy výnimkou.

Je v súčasnom divadle ešte miesto pre dilemu? Môže ešte stále divadelné umenie zastávať funkciu „zrkadla spoločnosti“?

Miroslav Lukačovič: Vždy máme na výber. Dilema začína, keď sa divák rozhoduje, či do divadla pôjde. Potom sa musí rozhodnúť, na ktoré predstavenie. Neviem však, či chce vidieť zrkadlo spoločnosti – teda aj svoje zrkadlo. Isté ale je, že našou povinnosťou je nastavovať mu ho.

Eva Lietavová: Před pár dny jsem viděla inscenaci Ferdinande!, ve které dnešní intelektuál, takzvaný „Ferdinand Vaněk dnes“ nastavoval zrcadlo publiku. Doslova. Publiku plného intelektuálů, kteří tak nějak vyžadují od divadla to nastavování zrcadla. Tvůrci si z toho udělali krásnou prdel. Co víc říct.

Jakub Liška: Z tvé otázky není patrno, jestli mluvíš o divadle, jako o tvůrčím přístupu ke světu, nebo zda divadlem míníš kulturní instituce a jejich program. Pokud se jedná o první případ: Tvorba, a nejen divadelní, v sobě vždy zrcadlí okolní svět, a tedy i společnost a dobu, v níž vzniká. Nejedná se o její „funkci“, ale o vlastnost. Kritický divák se tuto vlastnost snaží nalézat a interpretovat. Pokud se jedná o druhý případ, pak se bavíme o společenské úloze, kterou mají mít kulturní instituce. Diskuse v naší společnosti na toto téma, zdá se mi, zatím chybí.

Barbora Chovancová: Buďme k sobě upřímní – jaký má dnes divadlo reálně dopad? Nakonec je vždycky jen elitářskou záležitostí pro úzce vymezenou skupinu těch, co do divadel chodí. Ale to neznamená, že bychom se na to měli vysrat.

Ako vnímate súčasný československý divadelný kontext? Existujú tu nejakí tvorcovia, ktorí sa snažia nájsť si k divákovi cestu a profylakticky ho zasiahnuť alebo je československé divadlo len nástrojom spoločenskej zábavy?

Miroslav Lukačovič: Československé divadlo je väčšinou naozaj nástrojom spoločenskej zábavy. Neviem, či slovíčko „len“ je na mieste. Neviem, čo je správne. Viem však, že naše divadlo a divadlo mnohých ďalších tvorcov, aj v našom geografickom kontexte, sa s týmto, podľa mňa lacným, prístupom neuspokojí. Tieto divadlá však často fungujú ako nezávislé spoločnosti a sú vytláčané na perifériu. Taktiež vlastne neviem, či je to dobre alebo nie. V rámci kamenných divadiel sa ale určite oplatí vidieť minimálne prácu Ivana Buraja v HaDivadle.

Barbora Chovancová: Takových tvůrců je celá řada. A my čtyři se přirozeně taky snažíme, aby nešlo jen o prázdný fun. Rozhodně v tom nejsme sami. Zábavní divadlo je totiž byznys. A byznys pro mě není umění.

Jakub Liška: To je vlastně otázka, která se obrací spíše na mé kritické myšlení než na to tvůrčí. Vnímám divadelní tvorbu v České republice a na Slovensku jako jeden společný prostor, v němž se nacházejí tvůrci, kteří jej jako kontext své práce berou či neberou v potaz.

Československé divadlo, stejně jako každé jiné divadlo, podle mého není nástrojem zábavy. Divadlo je zábava. Neboť objevovat nové věci je zábavné. Zábavní průmysl, který jsme si už téměř všichni zvykli za zábavu pokládat, se samozřejmě maskuje za leccos, tedy i za divadlo. A v českém divadle je jak řada tvůrců, kteří se nenechají přeměnit na objekt či prostředek ekonomických zájmů, tak spousta těch, kterým je to jedno. Nemyslím si ale, že by cílem tvůrce mělo být nalézt si k divákovi cestu a jakkoli ho zasáhnout. Tvůrce chce tvořit, divák chce být u toho.

Eva Lietavová: Ano, jsou takoví. Ale je jich málo a nemají co žrát.

Aké máte s Generáciou SKRZ ambície?

Miroslav Lukačovič: Generácia SKRZ je predovšetkým nástrojom spoločných prehlásení, propagácie a bojom s tvorivou izoláciou, ktorá je dnes taká módna. Je vyhlásením spoločného pocitu zo súčasnosti a snahou o jeho definovanie.

 

Miroslav Lukačovič (1994)

Študuje divadelnú réžiu na JAMU. Má za sebou už niekoľko študentských inscenácií na banskobystrickej Akadémii umení i na JAMU v Brne. V súčasnosti spolu s dramaturgom Jakubom Liškom pripravuje absolventskú inscenáciu Zlatý drak. K jeho mimoškolským réžiám patrí performatívna monodráma Jeden, na motívy knihy Åsne Seierstad Jeden z nás: Príbeh o Nórsku.

Barbora Chovancová (1994)

Študentka divadelnej réžie na JAMU, počas študijného pobytu v poľskom Krakowe inscenovala HAMLET MASCHINE od Heinera Müllera. V Čechách režírovala mimo školy už niekoľko inscenácií, v rámci JAMU spolu s dramaturgičkou Evou Lietavovou uviedli Čechovovu Čajku s podtitulom Ta čtvrtina z Čechova, která je o nás.

Eva Lietavová (1993)

Študuje divadelnú dramaturgiu na JAMU. Je autorkou viacerých dramatických textov, ktoré tiež režijne alebo dramaturgicky naštudovala vo viacerých českých divadlách a divadelných priestoroch (napríklad Čekání na život na Sklepní scéne Divadla Husy na provázku, Woodstock v Divadle na Orlí na JAMU, Ten hlas v Divadelnom štúdiu Paradox).

Jakub Liška (1994)

Študent divadelnej dramaturgie na JAMU, ktorý je aktívny aj v oblasti réžie. Okrem školských inscenácií sa dramaturgicky podieľal na viacerých mimoškolských projektoch, či už na klasických divadelných javiskách (Dokonalost v HaDivadle, Krysař v Divadle J. K. Tyla v Plzni) alebo v netradičných priestoroch (Kohoutí hlava na letisku v Medlánkách, Mayday! v bývalej továrni Mosilana...).

Bibliografický záznam: Molnár, Jakub. Generace SKRZ: Silou bezelstnosti, Kritikou současnosti, Růstem klidu, Záměrem tvorby. MLOKi - mladí o kultúre inak [online]. Bratislava: Kultúrny spolok MLOKi, 2017. [cit. 18.10.2018]. ISSN 1339-8113. Dostupné z http://www.mloki.sk/node/808.